Tradice rajhradského mecenátu a sběratelství má kořeny již ve středověku. Ve své nejranější fázi se omezovala především na oblast písemnictví a realizovala se jako objednávky či vlastní tvorba významných kodexů. Do dnešních dnů se nám dochovala např. v podobě benediktinského breviáře z poloviny 14. století. Vypovídají o ní také četné knižní odkazy předních moravských osobností. Tyto dary vlastně až do 2. poloviny 17. století tvořily jediný zásadní zdroj akvizice rajhradské historické knihovny. Až v době probošta Coelestina Arleta (1666-1683) začíná být knihovna doplňována i pravidelnými nákupy. Nebyl to ovšem pouze knihovní fond, který byl ve středu zájmu rajhradských benediktinů. Od 17. století se objevují i záliby v historických či přírodních vědách a s nimi spojené sběratelství. Rozvíjí se též mecenát. Ve 20. letech 18. století začíná v Rajhradě přestavba kláštera podle plánů předního architekta té doby Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Současně probíhají též stavební práce v domě rajhradských benediktinů v Brně na Petrově. A aktivit v průběhu 18. století přibývá. Vedle soustavné práce na poli historického a přírodovědeckého bádání a stavitelských aktivit se zájem posouvá též k výtvarnému a hudebnímu mecenátu. Svého vrcholu dosahují uvedené činnosti v době probošta Otmara Conrada (1764-1812). Conradovi se jako zázrakem nejen podařilo stabilizovat ekonomické poměry kláštera, předejít jeho zrušení, ale také rozšířit archivní a knihovní fond o jednotliviny i celky ze zrušených klášterů, pokračovat ve sbírání a opisování především historických pramenů, se kterým se začalo již za jeho předchůdce Bonaventury Pitra, ale také provést opravu kláštera po zemětřesení z 60. let 18. století a založit na panství rajhradského kláštera několik nových vsí. Rovněž jeho zásluhou byl rajhradský klášter povýšen na samostatné opatství. Nedílnou součástí mecenášských aktivit byla již od středověku podpora širokého okruhu potřebných (sirotků, nemocných, studentů ad.). Nabývala postupně různých institucionálních forem (špitály, sirotčince, chudinské ústavy, studentské nadace a fondy aj.) a v katolickém prostředí našich zemí vyústila ve dvacátých letech dvacátého století v založení československé katolické Charity s rozvětvenou organizační sítí, postupně budovanou podle soudobých zahraničních vzorů a dotvářenou podle širokých potřeb domácích poměrů. Poslední část výstavy stručně mapuje dějiny a organizační proměny této prvorepublikové instituce, u jejíhož zrodu stál kaplan na sv. Kopečku u Olomouce P. Ludvík Antonín Bláha, OPraem podporovaný olomouckým arcibiskupem Antonínem Cyrilem Stojanem, a upozorňuje na mnohostrannost a rozsáhlost jejích aktivit. Ty byly od roku 1948 zásahy státní moci násilně ukončovány a následně transformovány zcela proti duchu zásad původní katolické Charity. V 50. letech postupně vytvářené socialistické podniky, různým způsobem navázané na to, co z původní Charity pod komunistickou kuratelou zbylo, se nadále zabývaly výrobou a prodejem devocionálních a bohoslužebných předmětů, zatímco původní sociální a zdravotní činnost Charity byla zcela utlumena a zestátněna. Stejně tak byla postupně omezována produkce devocionálií a liturgických předmětů, což mělo, kromě dopadu na věřící, negativní vliv i na hospodářské výsledky těchto podniků, které tak prakticky po celou dobu své existence živořily na hranici úpadku. Definitivní státem vytvořená podniková forma – Chrámová služba – fungovala pod hlavičkou České katolické charity a pod vedením ředitele kanovníka P. Jana Máry až do roku 1989. Po roce 1989 byl vliv státu v České katolické charitě odstraněn a tato se navrátila pod správu a pravomoc katolické církve a ke svému původnímu poslání. Výroba a prodej devocionálií a bohoslužebných předmětů se opět stala předmětem svobodného soukromého podnikání. |  Zařízení pokojů v prelatuře na přelomu 19. a 20. století  s kostelní věží z roku 1822. |
K výstavě byl vydán katalog s názvem An vědy a umění miloval… Milovníci a mecenáši věd a umění v řeholním rouše v českém, anglickém a německém jazyce.
